Asi každý máme nějaké to místečko, kam si chodíme odpočinout a nabrat sílu, místo, kde se cítíme dobře. Někomu stačí procházka přírodou, jiného baví navštěvovat obchodní centra, kavárny nebo tělocvičnu. Šárka je bezdětná a k dětskému světu má daleko. Přesto se nejlépe cítí v obchodech s hračkami.
Jsem jedináček a už jako malá jsem toužila jednou vlastnit kavárnu. Mamka si totiž často stěžovala, že v podobných podnicích je káva příšerně drahá, takže se u nás podobné podniky zásadně nenavštěvovaly. Vařilo se doma. A když jsem občas zaprosila, jestli nemůžeme zajít alespoň na zmrzlinový pohár, většinou jsem obratem získala lepší nabídku - hračku.
„Zmrzlinový pohár sníš, stojí hromadu peněz a nezbude ti nic. Zato hračka tě může za stejné peníze těšit i roky. Takže, co je lepší?“ říkávala máma a měla pravdu. Vždyť zmrzku šlo za pár kaček udělat doma a já se pak mohla vedle toho těšit z nové panenky nebo nějaké jiné drobnosti. Kdo by takový obchod nebral?!
Jitka (32): Z tragédie v dětství mě vyléčila až láska. Dneska už dokážu své jizvy přijmout
Jako holka jsem měla krásné dětství. Šaty a hračky vždy prvotřídní, rodiče se mi věnovali, jak mohli, a tím, že jsme za různé služby dost ušetřili, zbývaly nám peníze na jiné věci. Přiznávám ale, že absence jakýchkoliv společenských zážitků mi s postupem let vadila. A protože se doma nejčastěji hubovalo na kavárny, rozhodla jsem se, že si po vysoké splním sen a založím kavárnu vlastní, třebaže o podnikání nevěděl u nás doma nikdo nic, nejméně pak já.
Roky ubíhaly, sen nemizel. Naši sice chtěli, abych šla raději do práce, jenže já si postavila hlavu. Do cesty mi navíc vstoupil o patnáct let starší Tomáš, shodou okolností majitel jedné malé kavárničky v centru, a já se okamžitě nadchla. Jak pro něj, tak pro jeho podnik, a pod tlakem zamilovanosti nekriticky dělala vše, co mi řekl s tím, že „to je v pohodě.“ Jenže nebylo. Po čase se totiž ukázalo, že vykutálený Tomáš na mě chytře svalil dluhy, zmizel a mně tím udělal ze života peklo.
Naši mi sice z nejhoršího pomohli, jenže tím přišli skoro o všechno. Tatínek z velkého psychického vypětí nedávno podlehl infarktu a maminka se dodnes vzpamatovává z hrůz, do kterých jsem je vinou odhodlanosti jít si za svým „snem“ dostala.
V současné době pracuji jako recepční a ze mzdy mám pořád ještě co splácet. Zajímavé ovšem je, že kdykoliv mám čas a chci si vypnout mozek, netáhne mě to do obchodů s módou nebo na cesty do přírody, nýbrž po obchodech s hračkami. Párkrát jsem tam bezmyšlenkovitě zašla, jenže se mi to nějak zalíbilo. Dnes tam chodím každou volnou chvíli.
Nic nekupuji, jen koukám, dokonce přemýšlím, zda se zde neucházet o místo prodavačky. Mezi všemi těmi zvířátky se totiž cítím dobře, a to ani nemám děti. Jenže proč? Právě tuto otázku jsem jednou položila i své psycholožce, která začala hledat příčinu mého chování v dětství. Našla. Protože právě výběr hračky, upřednostňovaný před zážitkem, býval kdysi mou dominantní jistotou a doba dětství tou nejbezpečnější, i dnes je mým nejmilejším místem hračkářství.
Svými návštěvami se tak v podstatě jen snažím vrátit do dob, kdy v rodině bývalo vše v pořádku a mou největší starostí bylo vybrat si místo poháru panenku. Kéž by tak šlo ten čas skutečně vrátit!
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].